neděle 17. března 2013

"zadek" po francouzsky

Já jsem teda nepředpokládala, že sem už napíšu, ale stala se taková (nejedna) věc, která mě donutila se přeci jen znovu přihlásit, dát si nožku v puntíkovaných papučkách z Primarku (jednoeuro) na stůl, pustit si Mumfordy prokládaný Beach house a pustit se do toho.

Odjezd z Berlína se nesl v duchu Martini, koláčků, Anežky, Mirky, Katky a Tomíka, posledního piva s některýma drahýma z mého půlročního pobytu tam na západě, stresu, úklidu, nemocné Katky, nostalgie, těšení se domů, opět stresu, málo místa v pokojíčku, ale zároveň krásných posledních tří dnů, kdy se pro mě otočila ta parta z Česka...

Koncert ve filharmonii se děsně vydařil, ale bylo to hrozně rychle vorbei, ještěže se připojil k nám na pivo můj oblíbený pár ze Švýcarska a Lucemburska, protože pak ten závěrečný večírek byl ještě mnohem lepší (i tequily jsme si dali!!), mně pořád se chtělo trošku brečet, že ten orchestr byl to nejlepší, co mě tu v Berlíně potkalo... Jen našemu dirigentovi, blonďatému Antonovi, jsem se neodvážila naživo říct, jak ho šíleně miluju :-))) pak jsem mu ale napsala email, že mě velice těšilo u nich hrát, a on mi odpověděl (něco ve smyslu, že flétnistky byly velice SÜS), což jsem si řekla, že bych mohla brát jako erasmácký románek, když už jsem žádný jiný pořádný neprožila (dammit).

Zkoušky jsem dala všechny.
Ano!!!!
(I tu děsně těžkou, na kterou jsem se učila týden v kuse a německy).

Opět jsem si ověřila, že Slovenka Verunka je nejhodnější a nejobětavější člověk, kterého jsem tu potkala.. to když jsem zběsile vyřizovala všechny poslední věci před odjezdem, skládala se, že to nestihnu, a ona za mě polovinu věci udělala a ještě mi chtěla nechat svůj lístek na Berlinale, na který jsme se nakonec fištrónsky dostaly všechny (hezky po česku načerno) a ještě mi dala na rozloučenou (stejně jako Alberto a Lovi) dopisek a dáreček.

No ale k věci. Teď o víkendu to byla trojka Francouzek Lovina - Helen - Laura, které s námi bydlely na kolejích... A byl to tak krásný víkend, že jsem si říkala, že přeci jen ten Erasmus k něčemu byl :-) Prahu jsem prožívala celé čtyři dny z pohledu turisty, opět se do ní zamilovala, stejně jako do těchto mimořádně sympatických holek, které si nikdy nestěžují, jsou vždy krásné, hodné a štědré. Měla jsem si jet vyřídit ještě pár věcí do Berloše., ale tam se mi mimořádně nechtělo (říkám si, kdy přijde nostalgie, ale mám takový pocit, že nikdy..), tak jsem to zašmelila tak, abych tam nemusela..



A na adrese U Průhonu 44 mi bylo dobře tak, jak už mi dlouho nebylo.. Třeba přidám později pár fotek, protože tolik velkých a skvělých fotografů a fotoaparátů se snad ještě dohromady nesešlo (a tady už vlastně jednu máme:). A prý bude i film, říkal náš skvělý kameraman z Novy Martin Bartkovský! :-)


pátek 25. ledna 2013

tscharrna? čarná,doch!

Vyspání na normální matračce nestačilo. Záda mě teď tak potrápily (trápí), že už se nemůžu dočkat do ČR na toho lékaře. V zájmu ušetřit si peníze a hlavně nepodstupovat neuvěřitelně složitou proceduru "zapsání se u doktora" jsem si jako domácí léčbu nasadila SCHMERZGEL. Píšu to s velký, protože je to teď můj největší kamarád. Divím se, že jsem si ho nekoupila dřív, když mě přece pořád něco bolí... (První tři dny, co jsem si ho koupila, jsem se dusila smíchy, když jsem si vzpomněla, jak se ten krém jmenuje - ti Němci prostě ví, jak věci pojmenovat tím správným jménem. Udeřit hřebíček na hlavičku.)

To, že jsem začala psát hned o mých bolestech, je prostě typický. Docela to ovlivnilo všechny moje poslední dny. Bohužel trochu i soustředění s orchestrem. Které bylo mimochodem ale jinak hodně sympatický. Ne tak jak jsem si možná představovala, vlastně úplně jinak, ale stejně super. Kromě migrén v sobotu po celodenním hraním (do 23 hodin večer!!!!) mě taky štvala němčina, protože jsem ji tam uměla ze všech nejmíň (tak jako většina to jsou Němci, žejo..:). Ale myslím, že kdybych se pořád tak na to nesoustředila, tak jsem mohla být úplně v klidu, ale člověk si na tom soustředění nemůže pomoct, žejo.. :)
Odjeli jsme hned v pátek odpoledne dvě hodiny na sever od Berlína a já jsem si našla, že budeme hodinu autem od moře. Hodinu. Moře. Představovala jsem si, že v noci se po zkoušce seberem a zajedem se na něj podívat. Moře jsme neviděli, zato jsme dělali spoustu jinejch wunderschön věcí.

Naučila jsem moje tři kamarády při výletu na nedaleký kopec s hradem zpívat "A já taká čarná". Francouz Louis k tomu vymyslel i třetí hlas, protože je to profesionál, a jeli jsme. Lidi vylejzali ze dveři po celé vesnici, pak jsme přešli na písničky z Taize, pak na Beatles, pak na vánoční a skončili ..zpátky u aja taka tscharrna, jak mi to pak hezky napsala Němka Felicitas, že si není jistá, jak se to píše.
Ve tři ráno jsme si odemčely s Estelle obří zkušební místnost, kde bylo nástrojů jak pro armádu (je nás v orchestru 63) a jeden klavír, na který jsem hrála a Estelle tancovala.
Stihla jsem za půl hodiny napsat referát.
Po cestě na soustředění vlakem a autobusama jsem rafinovaně vytáhla víno, že jako jedéém, začíná soustřeďkoo, ale nikomu se do toho ve čtyři odpoledne moc nechtělo, tak jsme se s Italkou Laurou hezky přiopily samy a cestu si nejvíc užily.
A jeden večer jsme zkejsli v jednom pokoji, kde jsme probírali děsně zajímavý věci (bohužel už nevím jaký, ale týkaly se světa a tak a byli jsme hrozně ušlechtilí) a pak tancovali na Call me maybe a Boba Marleyho, i stydlivej Louis.
No a pak domů, bez počítače, protože se mi rozbila nabíječka... Referát jsem ale jakž takž zvládla i tak, horší pak bylo si někde tu novou nabíječku sehnat. Tak jako sorry, ale já to beru jako zlomyslnost od té techniky, že se mi měsíc před nákupem novýho notebooku pokazí nabíječka, abych si musela kupovat za třicet euro novou, načež se mi dva dny na to pokazí iPod a ztratí nabíječka na telefon. V tom někdo musí mít prsty, takhle by to nešlo.

Teďkonc se nebavíme s Martinem Krepindlem. Zatím moc nevím jakej to má vyšší smysl, ale určitě ano, když říká Martin.
Jinýho Martina, Fendrycha, jsem si pokusila přidat do přátel na FB. Takovej ten trapnej pocit, že vám to někdo nechce potvrdit, schválně. Psala jsem si s ním dvakrát asi mejl, že čtu jeho knížku a že Zeman je blbec a teď jsem ho - za to ale může ta migréna, přísahám - požádala o přátelství. Budu vás informovat, jak to vypadá s naším přátelstvím.
Byl by to můj 555tý přítel, což by možná zasloužilo nějakou odměnu. Počet 555 jsem už měla dřív, ale zrovna když jsem to nadšeně sdělovala Klárce, že mám takový pěkný číslo...tak si mě NĚKDO, nějaký zrádce, smazal. Přátelství je pomíjivé, děti, někdo mi to, zkrátka a dobře, to číslo nepřál.

Jdu se na ty volby vyspat. Ale prý se nemáme bát, psal mi fendrych.

"nebojte se, zeman nikdy nevyhraje, nikdy úplně...

mf"

sobota 12. ledna 2013

lesk na rty pro Karla

Tak dlouho jsem tu nebyla, že jsem si chvilku nemohla vzpomenout, jak se ten můj blog vlastně jmenuje.

Ahoj!

Na poslední den májského kalendáře jsem odjela směrem na Prahu a následně Brno. Tam mě ve dvě ráno přivítaly tři nejhezčí holky z Brna a postupně během dvou týdnů, co jsem tam byla, i všichni moji drazí ostatní.. Kdybych chtěla mít chvilku literární sloh, tak bych napsala, že to v ČR uteklo jako voda a že jsem hned zpátky musela do Berlína. Jenže ono to rychle jako voda neuteklo (mně teď plyne čas hrozně pomalu, jsem si všimla), ale stejně bych v Brně ještě klidně zůstala, sem se mi teda vůůbec nechtělo.
Ale ono to je tady vlastně docela dost dobrý, jsem zjistila!
Nebudu psát pro jistotu všechny novinky, protože bych upsala, ale řeknu vám, jak jsme dneska volily...

My tři Češky, co spolu bydlíme ve Schlachtensee.

Den předtím měla Peťa oslavu narozenin. Bylo to trapný trošku, protože jsem nevěděla, že má narozeniny, myslela jsem si, že jenom tak upekla cheesecake a spoustu dobrot...
Ale vlastně to trapný nebylo vůbec, ve srovnání s mým divným tělem v těch černých hadrech, co jsem měla na sobě. Ale ty čepičky, cheesecake a holky byly výborný!! :)


Ráno jsme se domluvily, že 9:07 nasedáme do busu a jedem na velvyslanectví to tam hodit. V noci před spaním mi naštěstí došlo, že 07 nic nejede a že to v sobotu jezdí až 9:18. Můj ospalej mozek ještě ale vymyslel, že pokud nechci vstávat ještě v nekřesťanštější hodinu než bylo původně domluveno (a jet tímpádem dřívějším busem), tak holkám o tom musím říct až těsně před tím.
Já nevím jak vy, ale já si ráno vážím každé, ale opravdu každé minuty, kterou můžu navíc strávit v posteli.

Všechno hezky vyšlo podle mého plánu a my jely až 9:18. Nebyl to ale jediný úspěch mého dne. Opravdu se mi podařilo ten lístek do té krabičky hodit!! Byly jsme na to nádherně nastrojený, já si půjčila dokonce i Petin lesk, Káťa si na to vzala dvoje punčocháče, celý natěšený jsme vstoupily do volební místnosti..... Nebyl tam ale NIKDE prostor, aby si člověk odložil kabát!!! Slečny v komisi tak bohužel neměly šanci ocenit naši ranní přípravu, ale mám tušení, že těm třem totálně znuděným ženskejm by to stejně bylo úplně jedno.

Já si potom ještě zašla s Peťou na kafe za odměnu a vedla s ní spoustu zajímavých řečí, stejně jako po cestě a taky na krátké procházce od jezera k našim kolejím. Co člověk nedokáže za inteligentní debaty s prázdným žaludkem... Potom jsem dokonce (ještě pořád hladná) taky zvládla uklidit pokojíček a zajít si konečně nakoupit. Ve čtyři jsem se po krátkém hraním na flétnu (jo a jedem příští víkend na soustřeďko se orchestrem, jupí) vypravila zase k Peti, tentokrát se šampaňským na případnou výhru.
A protože bylo (podle nás) co slavit, tak jsme se taky docela opily. Ale to jenom proto, že tam bylo tolik bublinek a protože Peťa měla v pokoji přetopeno.
Já se pak ještě dokopala do města na sraz se Slovenkou Verčou, po cestě potkala Lovínu a pořád mluvila o hloupostech (ona je prostě tak lieb a  tak strašně milá, že má člověk pořád pocit, že se musí chovat na jedničku!)...S Veru jsem zašla do stejného kafe Balzac jako ráno, tentokrát na ně ale vyzrála a NIC si nedala. Verča vyjádřila soucit, že mě bolí hlava a k potěšení mého hypochondrického já dala najevo obavy, jestli to není vážnější a jestli bych s tím něco neměla dělat, když se mi z těch zad blbě dokrvuje hlava a pak se mi točí. Vítězoslavně jsem jí odpověděla, že ale nejsem pojištěná, takže to budu řešit až dojedu domů. Léčba až doma. Ve skutečnosti (moje realistické já) snad bude stačit jedna noc na normální matračce.
Já vím, že vás moje zdravotnický problémy nezajímají. Naštěstí moji sestru Báru vždycky, že?:)

Pak jsme se vydaly do Českýho centra (zas tam jak ráno, jen vchod o dva metry doprava), tentokrát na koncert (atednevimjaksetopise) Priesnitzu, Vorlesung Rudiše (nevím jak to udělal, ale vypadal asi o sto procent berlínštěji, než jak si ho pamatuju z Podnebí) a výstavu Nebela.
Věděli jste, že Nebel je pozadu Leben?
Bylo to ganz lieb.
Akorát mě z těch basů ta hlava bolela víc. Hihi.
A večer jsem se skámošila s Erikem T., tak snad budu konečně v obraze.